Dál

Dál, stále pevně na stráži mezi všemi zvuky, vůněmi, chutí, štěstím a strachu uprostřed Srdce. Zcela nepohnutě pro Jeho slávu, uvnitř Jeho ticha stojím a upínám své prosby o pomoc nevzdalovat se Mu, jediné Naději. Dál, stále velmi přesná rovnice, kolik světla vstoupí do tmy tolik spících démonů ožívá. Dál, uprostřed Srdce a nikdy jinak, neboť i kdybych tisíckrát zapomněl jest jen jediný dárce života a stvořitel všeho co si lze v každičkou chvíli jen díky Němu uvědomit. Jen v jediném tichu uprostřed Srdce pevně spočinout v Jeho bezpečné náruči. Pouze On může se radovat z toho jak tančí a přitom se nikdy nepohnout.

Pokání

Klekám si před Tebe, já lež před jedinou Pravdu. Klečím u Tvých nohou, já hořkost sobectví před jedinou Láskou. Všechno to marné, nevědomé, zlé je odhaleno ve světle Skutečného, Dobrého a Věčného. Pro všechny své hříchy, kterých jsem se dopustil bych mohl plakat tisíc let, ale z hříchu všech hříchů kaji se před Tebou, Milostí na kolenou, jak jsem jen mohl na Tebe Bože, jak jsem jen mohl zapomenout.

Světlo

Čtyři svíce ať hoří v Srdci po celý rok, nechť jejich Světlo nepřijde na zmar. Je konec všem zradám jediné Pravdy. Neuchrání si život jediný temný kout před nekonečnou moudrostí a láskou Světla Srdce.

PF 2012

Milování

Všechen třpyt zlata, všechna ta sláva, veškeré štěstí v černé skládce co stále jen budí nekončící přání, skončila v jediném svobodném rozhodnutí odebrat jim život, všem těm sněhovým vločkám, jen na chvíli barevným temným stínům. Pak světlo konečně svobodné milenky odkrylo tajemství, těch nespočet moudrých slov svobodných bytostí, že jedinou slávou je vláda mé Milované, že třpytem zlata je zpěv mé Milované a tanec na hrobě všech přání s mou Milovanou je nikdy nekončícím štěstím.

Důvěra

Být ve Tvé přítomnosti je dar takové lásky, že pouze ďábel sám dává zapomenout takové milosti. Rozhodnutý zemřít ulehám do Tvé náruče věčného života. Jen má ohromná hloupost zastírá svou nevědomou mlhou holý fakt, že žít s Tebou je jediným smyslem života. Něco vím? Něco vlastním? Podivná, nesmyslná je sbírka divadelních herců, kostýmů a kulis. Každé štěstí tak končí když zanikne zvuk tleskajících rukou v strnulém překvapení, opět zanechán ve smutku daleko od rozhřešení a lásky, která neumírá. Proč dávat život démonu hledat co zla je příčinou, ať buší si na dveře a rozprostírá poklady světa až k nohám, už ho neposlouchám. Poslední saze v očích Srdce nechť navždy rozpuštěna je ve světle Tvé skutečnosti, Lásko.

Úděl

Setmělo se, ten soumrak není nečekaný tam v údolí malého lidského čarování kde tančí měsíc se sluncem. Vždy je však, nemůže nebýt ve všech těch tmách Pán jež je nade vším. Takže beze strachu o osud Jemu svěřený, Jeho slávě, pozoruj ty černá mračna jež loví duše a oslepují i krále. Naruby je vesmír malého lidského čarování slepý zde stloukají kříž pro ty jediné, kteří vidí. Slepým darovali život a tak podle pravidel babylónských musí zemřít. Hlupák rád počítá a nedívá se Srdcem vidí jen kosti. Ďábel se baví má co jíst, má radost zase na čas vyhrál svůj život, stlouká se kříž pro to jediné čeho se bál. Není tomu a nebylo jinak na tomto světě kdo Pravdu ctil a miloval ve všem živém kolem, ten místo vděku byl vždy nakonec odsouzen. Slepý soudci nevidí jak sami se přitloukají ke kříži, který Pravdě připravili na vrcholu Golgoty.

Věnováno z lásky manželům Krutinovým a všem milovníkům Pravdy.

Neustále

Jsou dny kdy štěstí prší z nebe v nekonečném proudu. Vše se koupe v blaženém zlatém světle radosti bez konce. Jsou dny kdy zoufalství a beznaděj co jako dva rodiče vypravují své děti bolest a trápení, pak tančí svůj pekelný tanec utrpení bez konce. Všechny ty dny ať sladké opojení či hořké trápení, všechny jsou pouze proviněním, zlým snem když byť i jediný ze všech dnů strávím v Tvé věčné přítomnosti, ale otočený k Tobě zády. Každý okamžik kdy dívám se jinam než do sebe, stává se věčným prokletím.

Královně

Tak vše temné, zrádné, všechno to zlo vchází do světla, které se vlády ujalo po té co vladař propustil špatné rádce a rozhodl se, že vše co se musí změnit aby se skutečně změnilo, pak na čase je odhalit všechny ty plody špatné vlády a neustoupit, neohlížet se, neboť v sázce je více než drahocenný život, ale i šance jež promarněna se velmi dlouho podruhé nenabízí, proto v čase probuzení pravého života, Lásce samé žezlo vracím, mizím, celý se ztrácím v té náruči nekonečna.

V Srdci Srdcem

Vše co jsem kdy měl, co jsem si přál, všechno to marné snění a zdání postavy někam kráčející, všeho se vzdávám vše ať navždy shoří v ohni jediné Lásky, jediné Pravdy, jediného Mistra.

Do konce

Vše je pouze ve Tvé moci jako ten právě vydechnutý vzduch z plic. Těch pár slov za nimiž jsi také, které si věnuji pro paměť Tvé neskonalé moci. Je to směšné stát pod sluncem žít z jeho tepla a přitom zapomínat, že pouze jemu vděčím za život. Kdykoliv nechám nedbale v Srdci prostor pro jednu z věcí světa v tu chvíli jsem otrokem, mrtvou loutkou. Stále se snažím prodloužit do nekonečna ty chvíle kdy v Srdci jsi pouze Ty. Pak mizím v Tvé záři odevzdaný v touze v Srdci být Srdcem navěky.

Vůle

Můžu stále znovu a znovu válet chutě po jazyku, až do chvíle kdy přijde čas odevzdat jen na čas zapůjčený dům, poté zaplatit účet. Můžu promarnit možná tisíce let a znovu klesat ke dnu vlastní bažiny kde neběží čas. Můžu dělat, že jsem zapomněl, ale protože nejde zapomenout pouze si lhát tak se obracím k pravdě, dovnitř Srdce. Přes námahu, bolest a nechuť měním své černé zvyky za jasné bdění, vědom si tak plně jediného smyslu života, jediného dobra a štěstí. Tak s pevnou vůlí jediného směru s jedinou prosbou o sílu v těžkých dnech, se pomalu vracím za Tebou.

Spolu

Komu se zdá i na malý okamžik, že je snad králem vesmíru tomu za krkem sedí zlý našeptavač, raduje se jak začíná věřit jeho veršům šeptaným do ucha. Z moudrého rázem blázen co zapomněl, jak položit svůj marný život chtěl z lásky k nohám svého jediného Přítele. Ten kdo jen na vteřinu uvěří, že může opustit útočiště svého kmene a vydá se v zimě na cestu, ten sám nerozpoznal jak potichu, ale jistě se nepřítel protáhl do svaté země kolem možná spící stráže, možná zaujaté barevnými obrazy mizejícími pomalu v dáli. Vždy bezpečně mocné šiky nepřátel porazí jen mocná armáda hrdinů. Spolu už totiž není jejich píseň jen voláním po svobodě, ale sama Svoboda.

Z deníku 11. díl

Co jiného si přát, než abych Tě stále neztrácel, ulehám do náruče Bohyně odevzdávám se celý ohni, který pálí vše co brání být v Srdci, Srdcem. Stojím jednou nohou v tiché řece druhou pak v proudu řeky, která se vlévá do světa, tak prosím o sílu, moudrost dívat se Srdcem. Nauč mne doopravdy milovat, ať více již nezapomínám a tak netrpím tím jak ztrácíš se v mlze všech mých hříchů, zbav mne jednou provždy černé otravy ztotožňování. Nic jiného už smysl nemá než třeba i v bolestech nacházet a vracet vše co mi brání, být navždy jen s Tebou.

Milost

Tak jako slepý člověk barvy zná pouze ve svých představách, jako hluchý člověk vidět může hudebníka co hraje na svůj nástroj, ale nikdy neuslyší jeho tón, tak stejně tak pro člověka, který sám se snaží poznat Nejvyššího, je bez milosti Gurua Bůh pouze slovem a představou.

K Tobě

Čím více Tě miluji a celý se dávám, tím více je dnů kdy v hořkostech strádám. I kdybych snad na dně pekla samého se chvěl, na náruč Tvojí nekonečnou, prosím abych nezapomněl. Kolikrát jsem máchl mečem, bez Tebe ve vášních, slepý, tolikrát teď jizvy pálí, Jsi tu a než vejdeš, ze Srdce uklízíš smetí. Není větší lásky než Tebe samotného a kde jsi Ty je světlo Tvé, náruč všemocného. Tak se pokorně nechávám vést, Tím kdo s Tebou chodí, neb on Tebou je samým pevninou, majákem i bezpečnou lodí. Přátelé z družiny Srdce, Srdce jediného jaké je veliké štěstí s Vámi, vzývat boží jméno.